29. září bylo výročí tzv. Mnichovské dohody. Napsalo se o ní už tolik, ale bohužel je stále je co řešit. V posledním Respektu (č. 40) vyšla dojemná zpráva amerického zpravodaje V. Sheeana „Zítra ráno začne válka“. I např. klausovské Centrum pro ekonomiku a politiku vydalo roku 2008 výročí sborník, kde se však také vůbec neobjevil hlavní problém Mnichova. Totiž ten prostý fakt, že česká vláda s odstoupením pohraničí nedemokraticky souhlasila (i když pod britským a francouzským nátlakem), aniž by k tomu měla jakékoli (ústavní) oprávnění. To měl jedině parlament. Když Tisa pozvali do Berlína, aby rozdělil Česko-Slovensko, tak si souhlas slovenského sněmu vymínil. Situace se pak bohužel opakovala v letech 1939, 1948 a 1968.
Dále se v této souvislosti často objevuje známý pseudoproblém, zda jsme měli bojovat. Taková otázka např. v Polsku neexistuje, protože tam je všem jasné, že svoboda není zadarmo, za svobodu se prostě bojovat musí a žádný boj není prohraný předem. Beneš postavil problém tak, jako by byly jen dvě možnosti – buď se vzdát anebo bojovat do posledního muže. Šlo však jen o to, jakou formou jsme se měli bránit a ne poslušně pomáhat vyzbrojit druhého největšího grázla dějin (po Stalinovi). Stačilo třeba odletět s vojenským letectvem do Jugoslávie anebo „jen“ vzít kulomet a počkat si na Vůdce triumfálně přijíždějícího do Karlových Varů…
Tesařova kniha „Mnichovský komplex“, kde je vše podrobně rozebráno, vyšla už (anebo až?) v roce 1989. Kolik „Mnichovů“ nás tedy ještě čeká, než se podíváme nepříjemné pravdě do očí a konečně se poučíme? Anebo snad nikdy, protože se jedná o nějakou podivnou českou národní vlastnost?